První, co si při vystupování z letadla uvědomujeme, je horko – vlhké, tropické horko. Rozdíl 40 ° C je přeci jen znát.

     Na uvítanou dostáváme, jak je ve zdejších krajích zvykem, voňavé květiny  tiare od domorodých Tahiťanek. Poté procházíme pasovou kontrolou a oproti našemu očekávání, a také zkušenostem z minulých cest, jsme se dokonce dočkali i všech zavazadel. A můžeme vyrazit…

     V turistickém centru hlavního města Papeete jsme si vyzvedli průvodce s mapami ostrovů, a protože u nás doma o Francouzské Polynésii moc informací nebylo, až tady na místě si dáváme dohromady plán naší cesty. Mezi ostrovy a souostrovími se můžeme pohybovat pouze dvěma způsoby – letadlem nebo lodí. Po chvíli zvažování vypadávají místní aerolinie ze hry – naším plánem je mimo jiné také potápění, které se s létáním nemá příliš rádo a ani finanční stránka není právě zanedbatelná. Volíme tedy tuto variantu: obchodní loď Vaeanu brázdí vlny oceánu třikrát týdně, a tak nám, na místní poměry za slušnou cenu, umožní navštívit souostroví Společenské ostrovy.

     Po noci strávené v malém čínském motýlku vyrážíme ráno do města, abychom si zajistili lodní lístky na cestu a odpoledne vyplouváme…

     Protože jsme zvolili nejdelší možnou trasu – cestu na ostrov Bora-Bora, poplujeme oceánem celých 16 hodin. Štěstí, že mě napadlo vzít si s sebou Kinedryl…

     Ostrov Bora-Bora nás po ránu vítá horkým tropickým deštěm a poznatkem, že i když všude žijí lidé, ne všude žijí stejně. Autobusy zde nefungují – konečně, ostrov má po obvodě pouhých 32 km, tak na co autobus, když se nechá obejít pěšky, že? Ale nakonec se ukazuje, že sem civilizace přeci jen dorazila – peníze tu znají velmi dobře. Jsme nuceni si najmout taxi pro turisty, které nás odveze do kempu na opačné straně ostrova.    

     Stan jsme stačili postavit ještě před tím, než se na nás z nebe spustila další nadílka
vody – krátké, ale o to vydatnější bouřky jsou tady běžnou součástí dne. Zjišťujeme, že kemp je jen kousek od prý nejkrásnější pláže na světě – Matira Beach – kde také můžete najít ubytování pro ty nejnáročnější (jedna noc ve stylových bungalovech nad vodou stojí přibližně tolik, jako je průměrná mzda v ČR…). Ale naštěstí zbylo dost místa i pro veřejnost. A právě tam nacházíme Bora-Bora Dive Centrum – tedy místní centrum pro potápěče. Po krátké domluvě s příjemnými a ochotnými  instruktory se dozvídáme podrobnosti a pak si na další den domlouváme náš první ponor.

     A už je to tady – vše vypadá dobře a bezpečně – potápění zde probíhá vždy
s instruktorem-průvodcem (což po dvouleté pauze od potápění v Austrálii velice vítáme), můžeme si vybrat z 8 různých míst – doporučeno je nám pro začátek místo na hraně útesu s názvem Tapu, kde prý můžeme potkat spoustu ryb, včetně  několika druhů žraloků – prý je to „easy and happy dive“. No, uvidíme…

     Potápěčskou lodí vyplouváme z klidné laguny (velké vlny z volného moře se až
k pevnině ostrova nedostanou, protože se rozbijí o bariéru ze skalních útesů, kterou zde má  každý ostrov kolem sebe), ale jak se blížíme k útesu a tedy i k volnému moři, vlny nabývají na velikosti (kam se hrabe horská dráha…). Když jsme zakotvili, začaly se kolem lodi na hladině objevovat hřbetní ploutve známé z filmu Čelisti. Že by někdo čekal na oběd? Protože žaludku dělá lépe houpat se v moři než na lodi, rychle si oblékáme potápěčské vybavení a jeden po druhém přepadáváme do vody. Proč si náš průvodce Steve bere s sebou to syrové maso? Prý uvidíme …

     Klesáme do hloubky 25 m a kolem nás plují až neskutečně barevné ryby, každá jiná a nechybějí samozřejmě ani žraloci. Ukazuje se, že jsou to nám už známí žraloci útesoví (dají se dobře poznat podle černobílé skvrny na hřbetní ploutvi), kteří dorůstají do velikosti kolem dvou metrů a tudíž by neměli být nebezpeční. Prý. Prý jsme pro ně moc velké sousto. 
     Za chvíli ale připlouvají jíní – žraloci citrónoví a ti už tak přátelsky nevypadají. Jejich tělo je o poznání mohutnější a větší rozměry ( přes tři metry délky) jim, jak je už na první pohled vidět, dodávají sebedůvěry. Krouží v těsné blízkosti kolem  a přitom dělají, že nás snad ani nevidí.

     Pak dostáváme pokyn zůstat u dna. Steve se od nás na několik metrů vzdálil a vyndal z vaku syrové maso. To, co se žraloky udělá pach krve, se dá popsat jen těžko. Pomalé pohyby  rázem přecházejí do extáze zdivočelého vodního tance. Dostat se v tuto chvíli mezi ně by asi neskončilo dobře.

     Pomalu se vzdalujeme od tohoto místa a hejna zvědavých ryb plují spolu s námi. Steve nás vyzývá, abychom ho následovali a v tom mě něco zatahalo za rukáv. V první chvíli jsem lekla a ucukla (co kdyby to byl žralok…), ale je to jen Fanda. Signalizuje, že nemá vzduch – zase nějaká legrace, že? Když se však vrhá na moji záložní dýchací automatiku a já vidím, že ručička na jeho tlakoměru ukazuje nulu, legrace končí. Táhne mě k hladině, což se samozřejmě nelíbí Stevovi, který se nás snaží stáhnout zpět. Pak pochopí, že bez vzduchu to nepůjde a nechá nás pomalu vyplout na hladinu.

     Vynořujeme se na rozbouřeném moři asi dvě stě metrů od naší lodi a kolem nás se opět objevují žraločí ploutve – tolik adrenalinu snad ani nepotřebuji... Když se nám podařilo doplavat k lodi, dostávám ze sebe jednu jedinou větu: „Pod vodu už mě víckrát nedostaneš!“.  

    
Hana Čápová, Tahit
pokračování