„Tak kdy zase vyrazíme do světa?“ To byla poslední dobou jedna z nejčastěji pokládaných otázek u nás doma. A aby nezůstalo jen u šedé teorie, po dlouhé době vás opět všechny zdravíme z druhé strany zeměkoule – z Honolulu! Pro tentokrát se totiž cílem naší cesty staly Ostrovy blaženosti – u nás jistě více známé jako Havajské ostrovy. Proč právě Havaj? Protože se nám před časem rodina rozrostla o jednoho malého cestovatele, zvolili jsme Havaj úmyslně – je exotická a tropická, ale relativně bezpečná, bez jedovaté havěti, nemocí a kriminality. Zkrátka pro skoro tříletého začínajícího cestovatele jako stvořená.
Cesta letadlem Praha – Berlín – New York probíhala v pohodě, pouze z Berlína do NY jsme měli asi nejstarší letušku na světě, k Františkovu velkému zklamání. Konstatoval, že vypadá, že to s ní každou chvíli sekne, že starší už je snad jenom smrt, a skutečně nebyl daleko od pravdy. Před New Yorkem to docela házelo, z čehož měl malý Filípek legraci a říkal, že děláme hopla.
Aby to ale nebylo všechno moc jednoduché, v New Yorku jsme byli nuceni strávit neplánovaně noc. Měli jsme jen hodinu na přestup na další tranzitní let, a to včetně imigračního odbavení, což prý není problém, ale ve skutečnosti se to pod dvě hodiny stihnout nedá. To tedy už víme. Takže jsme dostali taxi, hotel a večeři od letecké společnosti Continental Airlines. Docela jsme tu přestávku po deseti hodinách letu uvítali. Na hotelu jsme si pustili TV zprávy – právě se na jihu USA nad Houstonem prohánělo tornádo se silnou bouřkou. Ještě že tam nejsme. A tak nás ráno docela vyděsilo (aneb Houstone, máme problém…), když jsme zjistili, že nám paní na letišti jaksi zapomněla říct, že ranní spoj na Havaj je s dalším přestupem právě v Houstonu. Naštěstí při přistání tu už po bouři nebylo ani památky. Z Houstonu jsme letěli super moderním letadlem, každé sedadlo mělo vlastní TV, z čehož byl Filípek, dítě moderního věku, úplně u vytržení. Po dalších deseti hodinách letu se mezi mraky, ležícími nízko nad hladinou Tichého oceánu, začaly objevovat kousky „pevniny“ a za okamžik už letadlo dosedlo na přistávací plochu. Jsme v Honolulu!
A teď, kde jsme to vlastně přistáli – aneb trocha historie nikoho nezabije… Havaj je položena u obratníku Raka uprostřed Tichého oceánu v takzvaném polynéském trojúhelníku. Souostroví se skládá ze 132 ostrůvků a atolů sopečného původu. Havaj je zvláštní i tím, že je nejvzdálenější pevninou od všech kontinentů.
Osídlení Havajských ostrovů Polynésany probíhalo ve dvou vlnách. Nejprve připluli obyvatelé Markéz, někdy kolem 6. století našeho letopočtu, po nich v 11. století Tahiťané. Obdivuhodným způsobem dokázali překonat tisíce kilometrů na jednoduchých lodích, navigovaly je pouze hvězdy a přírodní úkazy. Až do 18. století žili obyvatelé Havaje izolovaně. Původní společenské zřízení bylo neobyčejně kruté. Společnost byla rozdělena na kasty, na vrcholu stála skupina náčelníků a šamanů, zcela dole pak otroci a lidé určení k obětem, kanibalismu. V roce 1778 ostrovy objevil pro evropskou civilizaci James Cook, který zde byl následujícího roku při své druhé návštěvě zabit. Bílí misionáři, obchodníci a námořníci pak celou Havaj zcela ovládli a změnili. Křesťanští misionáři oblékli nahé domorodce, zakázali původní náboženství a volné rodinné a sexuální vztahy. Havajci umírali ve velkém vinou zavlečených nemocí a nucených prací na polích. Stará havajská kultura téměř zmizela.
Kontaktu s Evropany využil válečník a pozdější král Kamehameha I., který si za pomoci evropských zbraní a poradců začal podmaňovat jednotlivé osady a kmeny ostrovů. Do své smrti v roce 1819 ovládl za pomoci vojenské síly či politických metod drtivou většinu ostrovů. Založil tak království, které přetrvalo až do svého svržení a nahrazení republikou v roce 1893. V roce 1898 byla Havaj anektována Spojenými státy americkými a v roce 1959 se stala 50. a nejjižnějším státem USA.
Původní polynéské obyvatelstvo čítá dnes pouhé jedno procento z 1 200 000 Havajců, většinu obyvatelstva tvoří míšenci, Japonci, Číňané, Filipínci a Američané.
Název hlavního města Honolulu pochází z domorodého jazyka, kde honolulu znamená zátoka mušlí. Honolulu leží na hlavním a třetím největším z ostrovů – Oahu, jenž díky klidným vodám a pěkným plážím nese historickou přezdívku místo setkávání. Tři milióny let starý ostrov tvoří ekonomické, kulturní i vzdělávací centrum celého státu. Žije zde 75% všech obyvatel Havaje.
A teď zpátky na letiště! Přivítalo nás horké polední slunce, 29 °C ve stínu, takže první, co jsme na letišti udělali, bylo převlečení ze zimního do letního oblečení. Pak taxi a hurá najít nějaký hotel. Po ubytování v centru města jsme se rozhodli, že si na chvilku – tak hodinu, dvě – zdřímneme. Časový rozdíl dvanácti hodin je přeci jen znát, a tak nás ani nepřekvapilo, že jsme se vzbudili až v jednu hodinu po půlnoci. Po brzké snídani jsme si počkali na východ slunce a krátce před sedmou hodinou už jsme se procházeli po věhlasné honolulské Waikiki beach, (waikiki v překladu znamená čerstvá voda), několik kilometrů dlouhé zlatopísečné pláži roubené palmami. Je oblíbená pravděpodobně i proto, že tu hloubka moře dosahuje maximálně 170 cm, dále směrem od břehu klesá a přechází v mělčinu, jež tlumí vlny, které se tu nezvedají do takové výše jako v jiných částech ostrova.
Moře bylo teploučké, teplota vody neklesá pod 26 °C. Filípkův první křest oceánem proběhl tak, že ho spláchla vlna, ale byl z toho nadšený a od té doby ho nemůžeme dostat z vody. Fandovi se tu taky moc líbí, říká, že si tu připadá jako v jeho vysněném Japonsku. No, skoro má pravdu, na ulici téměř nikoho jiného než Japonce a „Japonce“ nepotkáte… A opět to vypadá tak jako obvykle – až se ho budu chtít zbavit, nechám ho někde ve městě a on nikam netrefí. Bydlíme pouhé dvě ulice od pláže, ale on nás vždycky nutí chodit směrem opačným, než ve skutečnosti máme.